oslavili jsme další jubileum. Vzpomínáme na velkého muže českých dějin, člověka vzdělaného, niterně spojeného s duší národa, se smyslem pro vnitřní opravdovost a čestné jednání, pro právo rovné pro všechny bez ohledu na rasu, národnost, pohlaví nebo sociální postavení. Proto jeho představa demokracie byla spjata s ohledy sociálními a humanitními. Tyto ideály dal do vínku znovuzrozenému česko slovenskému státu. První kroky nového státu předznamenávají jeho další směřování. A byly to velké sociální reformy, které určovaly vnitřní směřování státu. Ve 30. letech nástupu totalitních režimů na všech světových stranách se Masarykovo Československo stalo ostrovem demokracie sociální a humanitní v moři bezpráví. Jeho demokratičtí západní spojenci ho v pudu sebezáchovy předhodili jako úplatek žlutohnědé bestii. Bohužel. Následovala mnohá desetiletí abonovaná mocí zla.
Ale ze stavu současných věcí veřejných mám nepříjemný pocit v žaludku. Tak jako jsou popírači holokaustu, popírači kůrovcové kalamity jsou popírači solidarity a humanity ve společnosti. Tyto vůdčí typy žijí dogmatem jakési zvrhlé očisty. Když kdosi místo věcné argumentace žádá "udejte jména! Jména! Jména!", oživuje v tomto národu těžké trauma z vánoc 1944. Také oni si vynucovali jména! Tenkrát národ ještě nějak víc držel při sobě. Těžká zranění se podařilo ve 45. roce zahojit. Triumfální cestou vlakem po republice se vrátil Masarykův spolupracovník a představitel jeho demokratického odkazu Dr. Edvard Beneš. Národ věřil v prezidentovu demokratickou ideu státu československého.
Brzy se prostí lidé přesvědčili o opaku. Síly zla ideu státu demokratického, sociálního a humanitního pošlapali. Za pouhé 3 roky poté tyto typy lidí znovu usilovali z národa vymýtit Masarykův odkaz. Lidé téhož zlého charakteru, kteří určovali běh věcí za války, se opět zmocnili vlády a opět žádali jména, majetek a životy. Tentokrát to běsnění sil zla už ducha národa zlomilo. Máme z toho národní trauma. Tím spíš, že poslední záchvěvy o návrat demokracie sociální a humanitní rozjezdily pásy tanků v šedesátém osmém a později osmdesátém devátém přehlušil podvodný cinkot klíčů.
Skutečné moci se opět chopili neřádi, kteří demagogií slov, že stát je na dně, zhasli právo, aby rozkradli na 800 miliard tenkrát ještě nedevalvovaných Kčs, včetně 40 miliard přebytků z Úřadu důchodového zabezpečení. Politická totalita se přecinkala, přetransformovala na totalitní svobodu bez právního státu. Za spáchaná násilí nebyl nikdo nikdy potrestán, naopak totální amnestie pro profesionální zločince se stala erbem nového zřízení pod falešným heslem, že pravda a láska zvítězily. Jestli za všechny zločince a zločiny spáchané v minulosti po 20 letech od Velké Sametové strčili do vězení 90tiletou jakkoliv vinou stařenu, je to cynický výsměch spravedlnosti. Kam zmizely ty tisíce nařizovatelů a vykonavatelů totalitní zvůle? Občas se vynoří někdo z nich na nějakém významném postu. Protože nebylo nikoho, kdo by je odhalil, usvědčil a nahradil?
Takovou tedy máme tu svobodu. Každý si může dělat, co chce. Pochopitelně ti nejsilnější a bez jakýchkoliv morálních zábran jsou ti nejsvobodnější, nejbohatší a tudíž nedotknutelní. Vlastnictví je nedotknutelné, je svaté, ať už ho vlastník získal jakýmkoliv způsobem. Sem patří mimo jiné vytunelování národního majetku, zašmelení státního bytového fondu, demontáž čs. námořní flotily, i současný pokus o skrytou privatizaci státních lesů, zeleného pokladu národa.
Bylo, nebylo, kdysi Ježíš vyhnal nepoctivce z chrámu; dnešní chrám je nepoctivci prolezlý. Jejich chapadla pronikají všude. Právo, spravedlnost, zdraví, láska a soucit se staly
hrubým byznysem. Máš na to? Nemáš? Tak to máš smůlu. Národní hospodářství je v krizi, ekologii se už opět nedýchá nejlépe. Nejhorší ze všeho je hluboká celonárodní krize morální. Nikdo se už ani nepodiví nad tím, jak je možné, že poslanci odhlasují Kuberovi zákon, že si od nynějška nikdo nebude zametat před vlastním prahem. Proč by? Ta staromódní zásada už je dnes „out of fashion“. Jen ať si ti slabí zlámou vaz. Ušetří se tak Kalouskovi či Janatovi mandatorní výdaje. A o tom to je. Jak zní modré poselství? „Nepotřebujeme důchodce, kteří všechnu svojí celoživotní práci věnovali společnosti, aby se měla na čem dál rozvíjet, zrovna tak nepotřebujeme nemocné a invalidy nebo chudé a také nebudeme zajišťovat maminky s jejich robátky. Víte vůbec, na kolik přijde potom stát jejich vzdělávání? To všechno je fůra peněz, které vláda může vhodit do nenasytné černé díry pro developery, top manažery bank a velkopodniků, spekulanty, makléře a mafiány, pro jejich nehorázné odměny a nenávratné investice“. Tak se lidem práce zdá, jako by o to šlo v první řadě.
Tak promiňte mi, ač nepamětníkovi, ten výlet do minulosti. Žijeme z jejího popela. Některým to ani nepřipadne na mysl. Jak by také mohlo? Můžeš klidně spát, drahý prezidente osvoboditeli, tatíčku Masaryku?
