Zvládne to Zapatero?

Je nezodpovědné dráždit Evropany žvaněním, že už mají Velkou recesi za sebou, když roste počet lidí, kteří by chtěli, ale nemohou pracovat. HDP jde sice neviditelně nahoru, ale pověstné světlo v tunelu, pokud jde o zaměstnanost, není vidět. Poukazy na zdiskreditovaný ukazatel HDP vyvolává vztek hlavně u zaměstnanců, kterým se v noci zdává, že ráno mohou patřit mezi nezaměstnané.

Jejich počet v celé eurozóně poprvé po 12ti letech překročil 10% a pozornost vyvolává, že jde právě o státy, které jsou na euro napojeny. Smutným" hegemonem" je v tomto směru Lotyšsko, kde nezaměstnanost činí 22,3%, avšak daleko závažnější problém pro Evropu reprezentuje Španělsko, kde jde o 19,4%. Na 3. místě je u nás, před časem tak vychvalované i Hradem Estonsko: 15,2%, za ním pak Litva s 14,6%. Slovensko, jež je na nepříjemném 5. místě s 13,6%; stále ještě neztratilo pud sebezáchovy a preferuje Fica, který je stále velmi populární. Nezaměstnanost v Česku činí" jen" 9,2%.

Podle Raiffeisenbank nezaměstnanost letos vyleze až na 11% a existují prognózy, které hovoří o 12%. Financial Times si položil otázku: Co by se stalo, kdyby při této finanční krizi neexistovalo euro? Odpověď zní: Řada zemí eurozóny by se propadla do těžkých měnových krizí. Španělská, irská, portugalská a řecká měna by se proti někdejší německé Marce prudce propadly. Právě tomu chtěli zabránit duchovní otcové eura. Když však některé evropské státy nemohou na těžké hospodářské bolesti reagovat devalvací svých měn, musí přijít něco jiného: Totiž konkurenceschopnost. Periferní, nepříliš výkonné evropské ekonomiky, neudržují v globální konkurenci potřebný krok se státy, jako je Nizozemí či Německo, které je největším světovým vývozcem vysoce kvalitních průmyslových produktů.

V Nizozemí jde ale o pouhá 4%. Proč tomu tak je? Odpověď zní, že třetina lidí v Holandsku pracuje na zkrácené pracovní úvazky. Podniky v EU, i když ne všechny, stále propouštějí, někdy i proto, aby snižováním nákladů zvýšily ziskovost, a na růst počtu lidí bez práce kašlou. V Holandsku ale stále poptávka po práci převyšuje její nabídku. Nebylo by i u nás na místě zamyslet se nad podporou netržní práce a snižováním úvazků?

Zapatero ve své dočasné vysoké funkci v EU by měl přemýšlet, zda by nemohl udělat něco pro to, aby v Česku nakonec nevyhrála pravice, tak jako Lidový dům by měl uvažovat, jak podpořit tohoto sympatického demokratického socialistu. Solidarita má, lépe řečeno může mít, mnoho podob a komisařem EU za ČR je kvazisociáldemokrat, nebo je snad opravdový? Madrid i Praha by měly brát více v úvahu, že v eurozóně panují hluboké rozdíly. Jedni mají velké přebytky v platebních bilancích, neboť se vyznají v tlačenici, kterou představuje mezinárodní konkurence. Dokážou ve světě prodávat víc, než importují a půjčují si vesele. Nizozemci mají obrovský přebytek 9,4% HDP, Němci 6,5%. Na druhé straně Španělé schodek 9% HDP. Periferní ekonomiky EU si dovolily před Velkou recesí dluhové excesy a teď se dostávají do velkých problémů, protože věřitelé jim budou čím dál méně ochotni půjčovat. Nachází se v kleštích: Oslabením měny si nemohou pomoc k vyšší konkurenceschopnosti. Tím pádem nemohou své deficity v platební bilanci proměnit z hlubokých schodků v přebytky, a vylepšit si tak postavení u věřitelů. Irové se dali cestou snižování platů, důchodů a cen. Řekové a Španělé, též pod vlivem názorů předsedy PESu, váhají, právem se obávají velkých sociálních otřesů, nebývalého růstu vlivu radikální levice.

Krize na periferii eurozóny není nehoda: je podstatou eura od jeho počátku. Slabší státy musí najít únik z pasti, ve které se ocitly. Mohou počítat jen s velmi slabou pomocí, neboť nikdo z eurozóny nebude ochotným věřitelem poslední záchrany před státním bankrotem. A ve všech těchto zemích bankroty hrozí, nejen ty narůstající soukromé. Samo euro je navíc díky slabému dolaru velmi silné, a tím jím přitěžuje. Když se eurozóna rodila, popsalo se mnoho papíru o tom, jestli je optimální měnovou unií. Je jasné, že není. Bude třeba znovu promyslet měnové sazby. ČNB je chce v dohledné době zvyšovat, neboť jsou rekordně nízké, ale jednota tam není. Na měnové politice moc záleží. V Evropě je několik států, které jsou na pokraji bankrotu kvůli příliš vysokým sazbám v minulosti a i několik zemí, které jsou v podobné situaci z přesně opačného důvodu. Španělsko, Řecko a Irsko se těšily z nízkých sazeb díky zavedení eura. Dočasně se jejich ekonomiky vznášely na křídlech levných úvěrů. Úvěrová bublina praskla a nastal ikarovský pád. Euro, které mělo znamenat konec finančních krizí v Evropě, přispělo ke vzniku k největší krizi od 30. let. Lotyšsko, Litva, Estonsko, Maďarsko a Island udržovaly vysoké úrokové sazby, aby krotily inflaci. Tyto sazby přilákaly zahraniční kapitál. Přiteklo mnoho peněz, které vyvolávaly obávanou inflaci. Po bankrotu Lehman Brothers kapitál přestal přitékat, což vyvolalo krizi likvidity v bankovním systému. Kvůli nižším sazbám si značná část obyvatel brala hypotéky v cizí měně, čemuž se občané Česka naštěstí spíš vyhýbali. Oba tyto faktory se spojily. Jak vidět, vysoké sazby dokážou někdy snížit a jindy zvýšit inflaci a zruinovat malou otevřenou ekonomiku.

Vliv měnové politiky je možno si ověřit na Islandu. Před pár lety to byl modelový příklad stabilního hospodaření. Finanční katastrofa Islandu je nejen důsledkem hazardních praktik tamních komerčních bankéřů, ale podle některých expertů též chybné měnové politiky. Odskáče to celý národ a je sporné, jestli není spoluodpovědný. Tamější Landsbanki získala miliony britských a nizozemských vkladatelů prostřednictvím své pobočky Icesave. Islanďané nabízeli vysoké úrokové sazby. Do konce roku 2007 objem depozit zahraničních subjektů u islandských bank vzrostl víc než 32krát. Ceny rostly až 17% ročně. Když finanční krize 2008 zastavila příliv peněz na účty islandských bank, došly jim peníze, protože vysoké sazby nebylo z čeho vyplácet. Přišel kolaps, zhroutily se veřejné finance. Nyní hrozí mezinárodní izolace, pokud Island nebude plnit své povinnosti. Pro malou ekonomiku stěží existuje větší hrozba. Bude ohrožen záchranný program. Zapatero má o čem přemýšlet. Má pro EU nalinkovat 10tiletý program růstu a prosperity.

Nový president EU i Zapatero mají nepochybně radost, že mohli 7. ledna představit evropský navigační systém Galileo po více jak 10ti letech příprav. Kde vznikne řídící úřad pro Galileo není rozhodnuto, šance Prahy jsou zatím malé. Možná že Zapatero by mohl zapracovat pro stát, kde je naděje, že člen PESu bude předsedou vlády, jako je Česko. Původně mělo celý projekt financovat z větší části konsorcium 8 evropských firem, mezi nimi španělská AENA. Podnikatelé se však nakonec rozhodli, že od projektu utečou, neboť je podle nich riskantní. Jak vidět risk je lákavější ve finanční sféře, kde to přináší lidstvu také nesmírná utrpení, než ve sféře, která by byla přínosem pro reálnou ekonomiku, jakož i pro navigační služby evropské policie a armády, až jednou vznikne. Má též humánní poslání, sloužit jako záchranný systém na mořích, pomáhat kontrolovat leteckou dopravu atd. Je to působivý příklad významu EU, její užitečnosti, což by měl vzít laskavě na vědomí i Hrad a euroskeptikové vůbec. Je to důkaz toho, že jsou situace, kdy vlastnictví veřejné, a to i nadnárodní, je nenahraditelné, efektivní apod. Nyní bude ovšem záležet na tom, aby EU měl potřebné finance pro projekty tohoto typu, což může nová hlubší krize ohrozit. A Stiglitz znovu tvrdí, že se blíží. Každopádně podmínky pro státy dlužníky přitvrzují. S bezbolestnou záchranou nemůže počítat vůbec nikdo. Ani ti, kdo věřili, že jim imunitu zaručí euro. Když jde o peníze, investor nezná bratra. Právě teď takovou lekci dostala Británie. Největší obchodník se státními obligacemi fond Pimco ohlásil, že začíná s výprodejem britských dluhů. Británie nyní stojí na hraně největší krize státních dluhů od roku 1945. Už není důvěryhodnější než známý dlužník Itálie či Řecko, státy známé svým "tvořivým" účetnictvím, pomocí kterého se dostaly do eurozóny. Když je země na hraně, nerozhoduje, jestli je už dluh ve stavu prohlubování nebo ne. Nakonec tedy přijede MMF a nekompromisně nařídí tvrdé škrty platů, důchodů a sociálních dávek. Proč raději neznárodňovat část miliard magnátů, kteří se topí v luxusu?