Štěstí a HDP

Novým nevídaným jevem je, že nastartování ekonomiky a růst HDP neváže tvorbu nových pracovních míst. Příkladem může být USA. To, že Ameriku postihuje nezaměstnanost více než jiné státy, členy OECD, ačkoliv její pokles – jakkoli nespolehlivého ukazatele – HDP je menší než jinde na Západě. Jinak řečeno, poprvé je během recese vývoj HDP v nesouladu se změnami týkajícími se lidí bez práce, případně polozaměstnaných či pracujících chudých. Occunův zákon a ostatní ekonomické teorie selhávají.

Ztráta zaměstnání nebo strach o zaměstnání vede k absenci pocitu štěstí, což se dříve, nebo později projeví v chování lidí od vandalismu, alkoholismu, fetování až po ochotu jít více či méně zničit existující režim, společenský systém. Tato flustrace končí ve sklonu stát se stoupencem anarchismu, neofašismu, neostalinismu. Přitom autentický pokrok vyžaduje od lidí být radikály a usilovat o zásadní změny, což by však nemělo mít nic společného s nějakými hysterickými pseudorevolučními záchvaty. Utilitarismus jako odvěký cíl politiky postrádá najednou své nástroje. Politici tápou a lidé se radikalizují.

Štěstí se nemůže samozřejmě stát nějakým univerzálním měřítkem pokroku, už také proto, že představa o něm se liší u každého jednotlivce. Lupič může prožívat pocit štěstí poté, co úspěšně vyloupil banku, chamtivý, sobecký zaměstnavatel poté, co našel zaměstnance, který odvádí poctivou vysoce kvalifikovanou práci za trapně nízkou mzdu, zaměstnanec, který předstírá nemoc, kterou nemá, manžel, jenž úspěšně zatajuje před manželkou nevěru atd.. Proto se, a to ještě před srpnem 2007, než začala finanční krize a po ní o pár měsíců později Velká recese,  Sarkozy dotázal svých poradců, jak je to možné, že HDP ve Francii roste a jeho popularita klesá? Bylo mu objasněno, že růst spokojenosti občanů a růst HDP mohou souviset jen částečně, anebo nesouviset vůbec.

President Francie je energický státník a tak se rozhodl, že požádá špičkové vědce, aby toto „nedorozumění“ odstranili. Do čela vědeckého týmu byl postaven J. Stiglitz, který v současnosti odmítá být optimistou a předpovídá příchod nové finanční krize i pokračování Velké recese, jež začala v roce 2007. V Bílém domě není ve veliké oblibě, protože se jim jevil jako levičák. Tento jejich dojem by už nemusel, po té co je prezidentem Obama platit. Tím poklesla role L. Summerse (synovec Paula Samuelsona) a hlavním ekonomem se stal Paul Vocker. Nevím zda Stiglitze zvou, aby rozšířil aparát B. Obamy, ale on už v této instituci působil za Clintona, podobně jako ve Světové bance, a tak lze očekávat, že si ponechá svou nezávislost. Po příchodu socialistů k moci radí i řecké vládě, jak zvládnou finanční hnojník, který jim zanechala předchozí vláda. Radil se s ním též britský expremiér Brown. Všichni, kdo mají rozum společně se Stiglitzem nadávají finančním spekulantům za to, že se snaží "usnadnit" řadě států cestu ke státnímu bankrotu, lépe řečeno dojít až na jeho pokraj, aby si mohli diktovat vysoké úroky u dluhopisů, které od států nakupují. Náš ministr financí údajně raději část našich obligací neprodává, protože na něm investoři prý chtěli, aby zvýšil úrok. Jak známo, manipuluje se rovněž s ukazatelem HDP, protože samotná jeho povaha to umožňuje.

Studie připravená Stiglitzem a jeho kolegy, jež má 292 stran, vyzývá politiky, aby opustili "GDP fetishism". Je nepochybné, že idea zlehčit význam ukazatele HDP se hodí i těm ideologům a politikům, kteří chtějí odvádět pozornost od propadu ekonomiky v té či oné zemi či ve světě vůbec. V tom je známý paradox, že někdy určitý nevítaný, škodlivý čin či proces, jako je Velká recese, přináší též možnost měnit věci k lepšímu. Regulovat banky v době před Velkou recesí bylo nemožné, až teprve nyní jsou mnozí finančníci jako zpráskaní psi a někteří si sami snižují platy a odměny a navrhují posílit regulace. Nelze nebrat v úvahu, že zvláště do jara 2009 řada zaměstnanců bank přišla o svůj "chleba". Slavná je fotografie pracovníka banky Lehman Brothers, jak po propuštění opouští budovu s kufrem a krabicemi v ruce. Byl to určitě málo vlivný pracovník - ty vyhazovali především, žádné zlaté padáky se u nich nerealizovaly.

Dle mého názoru i v Česku měla být už dávno věnována pozornost nejen HDP, ale hlavně hrubému národnímu produktu (HNP). Podle něj by u nás ekonomika skoro nerostla ani před příchodem Velké recese, tj. i za vlády ČSSD. Podle HNP produkci si totiž započítává stát dle domicilu vlastníků - např. VW na našem území si započítává Německo, tj. majitel Škoda auto. Do našeho HNP by se však započetla produkce např. ČEZu, třeba někde v Bulharsku aj.

Nezaměstnanost nesou zvlášť tíživě mladí lidé, mj. proto, že ve věku od 15 do 24 let je mnohem vyšší, než když se bere pracovní síla jako celek. Napříč Evropou jde o zhruba 20%, ve Španělsku se jedná o děsivá 43%, v Polsku o kterém The Economist napsal, že Velkou recesí prochází poměrně hladce, jde podle Eurostatu o 28%, a stejná situace je na Slovensku, ve Finsku, v Dánsku se jedná o 24%, podobně jako v Irsku, v Česku jde o "pouhých" 18%. Jen v Německu a v Nizozemí je situace lepší díky výcvikovým programům, alternativním pracovním úvazkům apod. V Americe se jedná o cca 20%, je však mnohem vyšší mezi etnickými menšinami a byla by ještě větší, kdyby nabyla spousta barevných mladých lidí v přeplněných věznicích.

V Británii princ Charles zřídil trust, který se snaží mladým Britům pomáhat v jejich těžké situaci. The Times: "Emoční účinky nezaměstnanosti na mladé lidi, jsou někdy hrozné, velmi hluboké, dlouhodobé a mohou být nezvratné. Mělo by se urychleně jednat, aby se zabránilo vzniku ztracené generace dříve, než bude pozdě. Ukazuje se, že 10% z těch, kteří byli vyřazeni z pracovního procesu, se obrátilo k alkoholu a drogám. Rozšířeny jsou pocity deprimovanosti, zavržení společností, izolovanosti, beznaděje". The Guardian: "Mladí lidé nesou hlavní břemeno Velké recese. Výsledkem je generace neodhalených schopností a talentů. Chybí jim sebeúcta, stávají se postupně nezaměstnatelnými". Jsou to právě mladí lidé, kdo zaplňují ulice Athén a dalších řeckých měst.

Velmi důležitou roli, pokud jde o pocit štěstí u lidí s nejrůznějšími postaveními, hraje i životní prostředí. Růst automobilismu je stále u mnoha lidí spojována se štěstím spojeným z vlastnictví auta, jenomže když má někdo okna svého bytu do rušné ulice, tak mu může být tento "pokrok" ukradený. Když se v Londýně otočil nad hlavním letištěm vítr a letadla startovala a přistávala z jiných směrů, byl tisk plný dopisů čtenářů s výkřiky: "Jaká slast žít bez letadel, bez hluku!"         

Když už i naše velká politika pochopí, že klást si cíle v HDP a porovnávat se tak s jinými státy a zvyšovat zaměstnanost růstem produkce NEFUNGUJE.