Když se ty jednotlivé věci, jména a výměry, názory a jiné smyslové vjemy vespolek o sebe třou, v laskavých posudcích jsouce opravovány a s nezávistivým užíváním otázek a odpovědí, tu konečně vyšlehne oheň poznání a rozumu o každé jednotlivé věci.
Platón: Dialogy (7)
Problematika NP Šumava se podle očekávání stala na politické úrovni předvolebním tématem v některých krajích. Při vší úctě a respektu k tomu, že i tato rovina je nezbytná, platí zde více než jinde, že žonglování s fakty a efekty ohraničené termínem voleb jsou více méně věcí mediální. Přesto, jakkoli je to obtížné se vyznat ve faktech a mýtech o NP Šumava, nutí to k poměření určitých dopadů na myšlenku velkoplošné ochrany životního prostředí, ekologickou politiku a samotnou pozici resortu životního prostředí. Nelze se vyhnout dojmu, že případné hlasy „ulovené“ tvrdým postojem vůči NP visí na „zlatém háčku“ - čili lze více ztratit než získat. Dosavadní argumenty sice drtí ekologické dogmatiky reprezentované výroky RNDr. Bursíka, ale potenciál jejich někdejších sympatizantů je již ohlodán jejich jinými omyly, zejména pokusem vytvořit asociální a liberální „zelené“. U ostatních potenciálních sympatizantů ČSSD, pro které je otázka NP významným nebo dokonce rozhodným tématem pak spíše platí to, že jsou nespokojeni s nynějším „neřešením“ než, že lační po řešení zcela opačném.
Snahy, návrhy a tendence k oslabení dozoru státu nad NP, pootvírání vrátek tržních zájmů ať už se týkají těžby dřeva, komercializace parku nebo i výstavby větrných elektráren, budování dopravních systémů a silnic a zrušení zákazu jejich solení v parku připomínají jiné volební programy a koneckonců i reálnou politiku stran na opačné straně politického spektra.
Přestože problémy NP Šumava jsou nepřehlédnutelné, stojí a budou i v budoucnu stát mezi prioritami MŽP. Politická diskuse je nevyřeší. Pro odbornou diskusi zase není nyní vhodná doba. Volební období nerespektuje hranice mezi politickou a odbornou diskusí. Na druhé straně, když exministr Miloš Kužvart odbornou diskuzi založil a svolal hlavy nadmíru pomazané, tak na závěr této diskuze i slovutní akademici se rozdělili na dva početně téměř shodné nesmiřitelné tábory. Miloš Kužvart se musel rozhodnout sám a rozhodl se brouka vyhladit. Martin Bursík naopak převzal v Senátu plnou odpovědnost za ponechání polomu k sežrání kůrovcem. A co si dnes na tomto vyhořelém politikovi, kdo za jeho rozhodnutí vezme? Jiný ministr, aby vyhověl všem, nechal stromy odkorňovat nastojato.
To proto, že sleduji výměnu názorů k problematice NP Šumava, se nemohu zbavit dojmu, že se tato diskuze začíná poněkud vymykat „dialektice“ v původním a pozitivním smyslu (jak si lze ověřit ze shora citovaného výroku pana Platóna). Diskusi – tak jak se jeví – lze charakterizovat všelijak. Jen ne ale tak, že vyústí v nové poznání a řešení.
Myslím, že tu nyní běží o více věcí a to velice podstatných:
Jde o jasný názor. Příklady tahané jak králíci z klobouku z různých epizod fungování NP Šumava nejsou žádnými důkazy toho, že velkoplošná ochrana krajiny a životního prostředí je „blbost“, ale toho, že každou věc lze „blbě“ dělat.
Jde o politiku životního prostředí. Ta má dvojnásobný sociální rozměr: chrání podmínky života lidí – a v tom si nezadá ale i předčí zdravotnictví – a chrání je pro všechny bez rozdílu. Poslední půltucet let vedl k vyprázdnění této funkce. Proč asi? Chuť vládnout a moc „přes životní prostředí“ se opírala na jedné straně o „projektíky“ podnikatelům na úkor společného přírodního bohatství, na druhé straně o okázalý boj s hospodářskými giganty. Obyčejný člověk zůstal stranou. Životní prostředí přestalo širokou veřejnost zajímat jako něco, co je jen „mezi těmi pány nahoře“. Pokud se podle tohoto receptu přistoupilo k řešení problémů, kde komerce nefunguje, k problémům ochrany přírody a Šumavy, výsledkem musel být neúspěch.
Neúspěchy a neprofesionalita řešení problémů NP Šumava neznamená, že ochrana přírody pozbyla svůj význam, že politika životního prostředí nezahrnuje nic jiného a že ministerstvo je tedy jaksi „navíc“. Naopak. Resort životního prostředí je institucí, která byla velmi silně oslabena. Také proto, že jej nelze vést podle doktríny, která nezahrnuje sociální jistoty a ochranu dlouhodobých veřejných zájmů. Reálná ekologická řešení přinášejí multiplikativní ekonomické a sociální efekty dlouhodobě (ideálně trvale), ale nelze je na ně redukovat. Snahu o „poskládání“ ekologické agendy a řešení podle produkčních nebo odlidštěných cílů je nutno považovat za mylnou. Dobrým příměrem je uvědomit si jak obrovský rozdíl je mezi dobrou ekologickou politikou, která je i ekonomická, a ekonomickou politikou se špetkou ekologického makeupu, jak je před zraky veřejnosti předváděli Bursíkovy tzv. „zelení“. A dávat rovnítko mezi preference tzv. „zelených“ a tím jak si obyčejní lidé váží svého životního prostředí, by bylo hrubým omylem.
Komerční tlak na životní prostředí narůstá. ČR není výjimkou. Za necelých deset let jsme opět dospěli do situací, kdy výjimka znamená pravidlo. Buď na základě místní nebo regionální ochrany nebo „ekonomicky výhodným“ překročením zákona bez skrupulí. Udržitelnost je brána jako jakási směs ekonomických záměrů a ekologických omezení, kterou následují již brutální akce pro využití „již instalovaného výkonu“, kdy ekologie jde stranou. Velkoplošná ochrana území je tradičním a silným nástrojem. Jak jinak zajistit frontální ochranu před zdánlivě malými „projektíky“ a dílčími tlaky, které se ale valí na zachovalé části přírody jako potopa.
Nyní jak to souvisí s NP Šumava.
Šumava je konkrétním případem, na kterém lze zřetelně vidět minulé omyly a z kterého se lze poučit. Jde o to omyly neopakovat. NP Šumava už nesmí být důvodem pokřiveného pohledu na životní prostředí a jeho politiku. Pokud bychom se seriozního podnikatele zeptali, jak bude fungovat jeho podnik za deset, třicet nebo padesát let, asi by poctivě řekl, že neví. U NP Šumava, který je nesrovnatelně složitějším podnikem, si žádné „právo nejistoty“ nepřipouštíme. Tím si také lze vysvětlit „pevnější kramfleky“ lesních odborníků, kteří dost dobře tuší, jak bude les v různých stádiích růstu vypadat.
Pokud bychom se zeptali technika, odborníka na inovace, s jakými technologiemi se bude počítat za deset, třicet nebo padesát let, odpoví stejně – nevím. A přesto tvrdíme , že aktuální stav velkých částí NP Šumava, který je reálným startovním stavem povede ke katastrofálnímu zhroucení ekosystémů a možná i dalších přírodních funkcí krajiny (prameniště) a nebo naopak, že co nevidět různověký les „ zašumí po skalinách“.
O tom, zda NP Šumava bude stabilně a udržitelně fungovat rozhodne nakonec to, zda ho pochopí obyčejní lidé. Od tohoto cíle jsme se dost vzdálili. Potyčky zachránců, zastánců nebo odpůrců té či oné varianty jen odstup zvětšují. V tomto smyslu je nutné řešit problém odborně i politicky – pro obyčejné lidi. Je nynější diskuse dobrou cestou, jaké od ní lze očekávat výsledky a nakolik prospěje nebo snad i uškodí sociální demokracii?
NP Šumava není les, ani na teoretický an sich ekosystém bez lidí. Pokud v něm vidíme jen lesní ekosystémy NP, zabředneme do sice poctivých, ale velmi dílčích speciálních odborných pohledů (které obrazně i doslova pro stromy nevidí les) ale mimoděk také do kontextu tvrdých utilitárních zájmů ekonomicky silných trhů dřevem, jeho zpracovatelů a obchodníků.
Řešení musí být propojením odborných postupů odpovídajících aktuální podobě problému. Nelze jej sestavit jako „lego“ z nezávislých odborných bloků. Naopak konfrontace vysoce odborných pozic je může velice snadno zcela vyprázdnit (lesy zemědělcům, hotely místnímu rozvoji). Co zbude zmačkat a zahodit (popř. „recyklovat“ v „ekologicky“ tržní podobě: sjezdovky prosvětlí les, hotel je důvodem proč mít konečně ČOV, bez ochrany můžeme solit a v horských zatáčkách umře méně příliš rychlých řidičů atp.). Lze soudit, že klíčové je „moderování“ odpovědných odborníků. Vyžaduje aplikaci odborných lesnických postupů podporujících rovnováhu lesa. Pokud však striktně „zalesníme“ Šumavu (bez výjimky pouze a jedině tradičními universálními lesnickými praktikami) pak ztratíme NP (který není jen lesem), ale také dost z toho mála co zbylo z principů péče o životní prostředí a její autority po vládě tzv. „zelených“.
Prvním krokem řešení je obnovit důvěru v hodnoty životního prostředí. Co má být bohatstvím Národního parku, v jakém poměru k jiným hodnotám (lesní půda, les, zemědělská půda, energetický potenciál větru nebo vody atp.) a jak se k nim postupně dostat. K tomu jsou nezbytné „technické“ alternativy (věcné, časové i ekonomické) a pevný a pevně dodržovaný harmonogram. První krok fyzická záchrana NP se zatím povedla. Druhým je záchrana samotné myšlenky NP. To co se děje nyní, nás od tohoto cíle vzdaluje.
Jsem zastáncem teze, že životní prostředí je mimořádně významný „sociální institut“, jemuž tváří v tvář jsou bohatí i chudí rovni. Proto mi není lhostejné, když slyším, nebo i v inzerátech čtu: zeleň bez asfaltové mikrosilnice je „socka“, nedá se tu jezdit na inlajnech; chodit do lesa pěšky je „socka“, lepší je enduro nebo čtyřkolka; jezdit na vodu „jen tak“ bez vlastní lodě na střeše offroadu, kterým zajedu až k vodě je „socka“. Vlastně celé to hraní na přírodu je „socka“. Pokud chceme takto „infrastrukturovaný“ NP Šumava s „akváriem“ I. zón uprostřed (nejlépe nahlížených z lanovky), pak není o čem diskutovat. Ale nebude asi ani co předat našim potomkům. Právě to, že příroda je „socka“, nesedí odpůrcům sociálního státu, a možná i proto i ti poctivější z nich v problematice ŽP neuspějí.
Jak z toho ven?
Rekapitulovat postupy jako závazné normativy (provozní řády) platné pro jednotlivé zóny včetně jejich ochranných pásem. Ta musí být stanovena obousměrně (i bezzásahový prostor může negativně ovlivňovat okolí). Stanovit povolené popř. havarijní opatření (monitoring v krajním případě dílčí zásah). Pro tyto činnosti stanovit vlastní ekonomiku tj. vlastní náklady. Ty by se měly navzájem kompenzovat a tvořit vyvážené hospodaření parku.
K provozu NP kromě vlastního managementu, určit stálou „odbornou radu“ jmenovanou ministrem ŽP. Lze uvažovat o předběžném klíči : (zástupci resortu, zástupci parku, zástupci krajů resp. veřejné správy). Počet členů by neměl přesáhnout cca 9 (lichý). Pravidla jednání obdobná jako př. DR státních podniků. Tato rada by měla dozor nad odborným i ekonomickým vedením NP. (Posuzovat a doporučit/nedoporučit zřizovateli finanční plán a rozpočet; schvalovat strategii, posuzovat plnění plánu péče a hospodaření, schvalovat cílové ukazatele – jako v péči tak i dodržení ekonomických limitů a cílové odměny managementu; právo navrhovat odvolání ředitele). Hospodaření by mělo být (podobně jako u kupř. s.p. podřízeno nezávislému auditu).
Problematika NP Šumava by neměla být aktivně rozviřována jako politické téma volební kampaně. V případě převzetí vládní odpovědnosti ČSSD to ztíží řešení, legislativní úpravu této záležitosti a nepřímo i ztíží pozici MŽP a sociálně orientované ekologické politiky.
NP Šumava má být zachován, jako praktický prvek velkoplošné ochrany území s vysokou koncentrací environmentálních hodnot dlouhodobé povahy a zdroj unikátních funkcí pro člověka, jejichž nositeli jsou mj. ekosystémy.
NP Šumava je nutno vyvést z aktuálního stavu, který charakterizuje vysoká nestabilita a neřízená dynamika procesů, které vedou k nežádoucím změnám. Je nezbytné redefinovat ochranné a hospodářské funkce v jednotlivých částech území a aktivněji ovlivňovat nekontrolované procesy tak aby se dostaly do udržitelné rovnováhy.
NP Šumava je nutno strategicky koncipovat tak, aby rovnováha mezi oblastmi s prioritní ekologickou funkcí (a ochranou) a oblastmi s omezenou podpůrnou hospodářskou funkcí byla rozšířena i o udržitelnou vazbu a zátěž ze strany uživatelů NP (místní obyvatele, návštěvníky, vědce a výzkumníky atp.). NP není zapovězeným „hraničním pásmem“, ale také ne běžnou krajinou a vůbec už ne výlučným panstvím jeho managementu.
Cíle, prostředky a procesy, které vyžaduje NP jsou mnohdy unikátní, velmi specifické a jsou zatíženy nejistotou. Přesto je nutné vedení maximálně vybavit a přizpůsobit standardním metodám, platným pro státní a veřejné instituce. V aktuálním stadiu i s vyšší mírou kontroly a formálnosti než bude popř. vyžadovat v budoucnu.
