HDP je od 30. let minulého století standardní referenční hodnotou, podle níž se hodnotí celková vyspělost státu. Už několik let však odborníci upozorňují na fakt, že hodnocení založená pouze na hodnotách HDP jsou zavádějící a nejsou s to plně obsáhnout realitu v celém jejím rozměru.
V červnu 2007 se tedy mezinárodní organizace OECD, Evropská komise, OSN, Světová banka, UNICEF, UNESCO a další na společném zasedání usnesly, že je nutné vytvořit nový systém hodnocení pokroku ve společnosti, který bude brát v potaz i parametry neekonomického charakteru.
Základní problém spočívá v tom, že HDP nereflektuje skutečný sociální stav ani míru udržitelnosti daného společenství, protože mezi HDP a společenským pokrokem neexistuje žádná přímá spojitost. Rostoucí HDP, které značí ekonomický růst, například může zároveň znamenat zhoršující se stav životního prostředí v důsledku zvýšené nešetrné průmyslové výroby, a tím i zhoršující se kvalitu života obyvatel státu, kteří důsledkem většího znečištění trpí více zdravotními komplikacemi. Stejně tak rostoucí HDP nemusí zároveň znamenat bohatší společnost. Klasickým příkladem jsou Indie a Čína, jejichž HDP již několik let výrazně roste, většina obyvatelstva však žije v chudobě nebo na prahu chudoby. Podobně i pokles HDP nemusí nutně vyvolávat paniku, neboť k poklesu HDP může dojít i následkem pozitivního vývoje společnosti (např. zákaz obyčejných žárovek vyvolá pokles HDP, neboť se sníží spotřeba elektřiny, v konečném důsledku však jde o pozitivní změnu).
V současné době různé organizace i státy testují nové způsoby měření pokroku. Např. EK spolu s OSN a několika zeměmi vyvíjí „Ukazatele trvale udržitelného rozvoje“, Kanada testuje „Kanadský index blaha“, Bhútán pracuje na ukazateli „hrubého národního štěstí“. Francie vytvořila speciální odbornou komisi v čele s držitelem Nobelovy ceny za ekonomii Josephem Stiglitzem, v Belgii vznikla „Federální rada pro udržitelný rozvoj“, v Itálii iniciativa Quars. Celosvětový projekt pro měření pokroku má i OECD a OSN. Rozvojový program OSN (UNDP) používá již od roku 1993 „Index lidského rozvoje“, který zohledňuje výši příjmu, průměrnou délku života, míru gramotnosti a úroveň vzdělání. V Nizozemí se zase používá „Index kvality života“, který zkoumá příjem, práci, vzdělávání, zdraví, volný čas, mobilitu, kriminalitu, bydlení a rezidenční prostředí.
Evropská komise je přesvědčena, že nejlepší bude hodnocení dle HDP ne zcela nahradit, ale spíše doplnit o jiné indexy, které popíší úroveň sociálního pokroku / prosperity a trvalé udržitelnosti. Sociální aspekty, které by měly být posouzeny, jsou: množství volného času, fyzická integrita a zdraví, přístup k veřejným službám, materiální dostatek, společenské aktivity a integrace přistěhovalců, apod. V oblasti trvalé udržitelnosti by se měl především posoudit stav životního prostředí, produkce emisí a ekologická uvědomělost společnosti. Zatím se jako nejvhodnější ukazatel míry udržitelnosti jeví ekologická stopa. Stiglitzova komise však upozorňuje na fakt, že tento ukazatel by mohl být plně relevantní pouze v případě úplné soběstačnosti státu. Místo ekologické stopy tedy doporučují uhlíkovou stopu.
V současnosti žádné spolehlivě fungující doplňkové ukazatele neexistují. Dalším úskalím tohoto procesu je také fakt, že pravděpodobně nebude možné užívat stejné ukazatele pro země vyspělé i rozvojové. Konečně, základním předpokladem existence těchto dalších ukazatelů je především existence koherentních, kvalitních, včasných a dostupných údajů. EU je nicméně přesvědčena, že politika, která se nebude vytvářet výhradně podle hodnot HDP, může položit základy udržitelnější a solidárnější ekonomiky. Evropská Komise proto navrhuje následující postup:
1. doplnit HDP o environmentální a sociální ukazatele – komplexní index životního prostředí (jehož pilotní verzi chce EK představit již v roce 2010) a ukazatel kvality života;
2. zvýšit aktuálnost těchto ukazatelů použitím nových mechanismů pro zajišťování informací v reálném čase;
3. přesněji informovat o rozdělování a nerovnostech prostřednictvím aktualizace analýz základních distribučních vlivů;
4. vypracovat Evropskou hodnotící tabulku trvale udržitelného rozvoje (pilotní verzi měla EK v plánu představit již letos);
5. rozšířit národní účty na otázky životního prostředí a sociálních věcí – tím vznikne integrovaná databáze poznatků, které bude možné využít při vytváření politik (EK by chtěla mít tyto účty plně k dispozici do roku 2013, a proto má začátkem příštího roku navrhnout právní rámec pro environmentální účetnictví).
